Ze země Shamrocku

„Uz to bude rok.....", zazpivala by Helenka. Ve skutecnosti uz to rok byl minuly tyden. Ja bych to asi v klidu presla, ale P. mi volal a ptal se „Hadej co je dnes za den?" Ja na to „Pondeli?" A on ze pry ne, ze dnes je tomu presne rok, co jsme se v zelene zemi usidlili. Takze rok, hmm. Cas na bilancovani? Mozna. Stale je mi o hlavu otloukan fakt, ze jsem puvodne jela na pul roku, jen se „rozmluvit" a uz tady tvrdnu rok a na otazky ohledne navratu odpovidam mirne vyhybave. Vyhybave proto, ze ja proste NEVIM, kdy se vratim. Mozna za mesic, mozna pristi rok. Jak jsem vzdy hlasala, moje cestovani ma jeden hlavni duvod a to naucit se alespon trochu pouzivat jazyk, mnou objeveny teprve pred nekolika lety, zvany anglicitna. A i pres usmevne zavery nekterych mych pratel, ze prece po roce uz MUSIM mluvit jak rodily mluvci, svete div se, nemluvim. Ano, trimesicni kurz otupil moje predtim velmi ostre hrany stydlivosti a dnes uz bez uzardeni placam pate pres devate, casy necasy, s clenem nebo bez, hlavne kdyz se domluvim, ze jo? Ale o to prave jde, dostat se do stadia, kdy to placani dostane nejakou prijatelnou formu i pro pripadne zamestnani nebo konverzaci, ve ktere bych si nepripadala jako neandrtalec nebo nas vietnamsky spoluobcan, ktery je skalopevne presvedcen, ze „cluči pani, cluči, cedí pěkně." Jasne, mohla bych se vratit hned a vyuzit nabidky jedne me byvale kolegyne, ktera je presvedcena, ze bych ji mohla doucovat. To ale asi myslela jiny predmet (i kdyz popravde nevim, zda je neco, co bych kohokoli mohla naucit, ok, nejaka rada by se nasla, ale to jsme asi v trochu jine oblasti, nez lingvisticke ;-) nebo tolik veri v moji genialitu (kterou at hledam, jak hledam, nejak postradam). Ano, priznavam. Kdybych byla pilny studentik a denne lezela v knihach, poctive se kazdy den naucila dvacet slovicek a zavrhla vsechny me ceske kamarady nebo je nutila k mluve anglicke, mozna bych na tom byla trochu jinak. Ale co si budem povidat, to ja proste nejsem. Joo, sezeni za pokladnou vam jazyk taky zrovna nevybrousi, jasne, znam minimalne sedm vyrazu pro nakupni tasku, ale to na meho budouciho zamestnavatele zrejme nebude mit kyzeny efekt.
Takze jaka je nakonec ta bilance? Opet jsem si overila, ze si neuveritelne rychle zvykam v cizim prostredi. Poznala jsem nekolik velice zajimavych, nekolik normalnich a par divnych lidi. U nekterych lidi, ktere jsem uz znala, jsem objevila ne zrovna mile vlastnosti a nekteri me prijemne prekvapili. Naucila jsem se na nektere veci divat vic s nadhledem, ono by to ani jinak neslo, pokud bych si nechtela zpusobit dusevni ujmu. Poznala jsem a stale jeste poznavam, uzasnou zemi s nadhernou prirodou a nekdy az neuveritelne pratelskymi lidmi (omezeno vekovou hranici +25, blizsi vysvetleni viz. blog P., odkaz vpravo :). A mozna je to otrepany, ale opravdu jsem si uvedomila, jak krasna je nase zeme, rozumej Ceska republika a jak ji mam rada. Asi je to znama skutecnost, nicmene pro me nova zkusenost, ze kdyz jsem doma, mnohem vic dokazu nektere veci ocenit v porovnani s tim, co se deje v Irsku. Samozrejme to funguje i naopak a kdybych se mela ridit tou haldou stiznosti a narku, jak desny to v CR je, ktere slycham, kdyz prijedu na navstevu, tak bych tam uz snad nikdy ani nevkrocila, ale ja na sobe vidim, ze i kdyz me ta zelena zeme se svym bouricim oceanem dostala, pohled na vyrovnane balicky slamy na ceskem poli, na olesnene hory a dokonce i na ty elektrarenske kominy, ktere potkam pri ceste do meho mesta detstvi, me dokazou az nepochopitelne rozneznit. A co teprve bramborovy knedliky!! :)